.

Moje sestra? To není možné! - Happy epilog

29. července 2010 v 15:00 | Amme & RobSten13
Epilog


Bella

Už je to několik dní od toho osudového dne. Carlisle, můj adoptivní otec, mě přeměnil v upírku, protože jsem po té hrozné autonehodě umírala. Rozhodně mu to nemám za zlé, jen mě mrzí, že teď už nikdy nebudu moct navštívit svou rodinu a Edwarda, abych jim neublížila, ale utěšovala jsem se tím, že kdybych zemřela, bylo by to stejné. Už bych za nimi taky nemohla.

Zrovna jsme byli s rodinou na lovu, chodí teď často kvůli mně, prý abych si zvykla, když mi Alicina vize změnila mojí existenci.

Byla jsem jen kousek před Alicí a dopíjela srnku, a tak když jsem jí za sebou neslyšela, otočila jsem se, abych zjistila, proč se náhle zastavila. Její pohled byl nevnímaný, nepřítomný a skelný. Věděla jsem, co to znamená. Vize… Ovšem teď záleželo na tom, jaká. Během několika vteřin procitla a její oči ztratily jiskřičky nedšení z lovu a vystřídala je lítost, bolest, omluva a provinilost.

"Alice, co jsi viděla?" zeptala jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkala. Žádná odezva, která by mi řekla, co se děje. Alice jen stála na místě jako solný sloup, nehýbala se. Přestala dýchat. A pak jsem v jejích očích zahlédla tu strašlivou věc. Nevím jak, ale najednou jsem pochopila, že tahle vize s semnou neměla nic společného, ale na druhou stranu měla s semnou společné úplně všechno. Šlo totiž o Edwarda.

Rozeběhla jsem se, i když jsem neměla sebemenší ponětí kam se vydat.

"Útes… Běž!" zaslechla jsem Alicin hlas a vydala se tam, kam mi řekla.

Na útesu jsem ucítila jeho vůni a zahlédla jeho padající záda. Zavolala jsem na něj, ale nestihl to, ne, já to nestihla. Nezachránila jsem ho. Nebyla jsem dost rychlá. Přišla jsem pozdě. Na konci útesu jsem se podívala do oceánu a uviděla jeho tělo pár metrů pod hladinou v červeně zbarvené vodě. Ten pohled byl dost děsivý na to, aby vyděsil mne - upíra. Nevěděla jsem přesně, co dělat. Bála jsem se, že když skočím za ním, neudržím se a zabiji ho, ale nemohu čekat, nesmím se rozhodovat. Buď teď, nebo nikdy. Jiná volba není.

A tak jsem se odrazila a skočila. Ten pocit, tak lehký a krásný, že jsem si připadala jako pták, se v tom stejném okamžiku změnil na zděšení. Padala jsem přímo na Edwarda. Co když mu tím ublížím, tak moc, že to nenapraví ani upíří jed? A tak když jsem dopadla na jeho tělo, jsem ho okamžitě chytila za pas a táhla ho ke břehu.

Nedýchal, byl celý od krve a jeho tělo bylo celé polámané. Tušila jsem proč skočil a nemohla jsem mu to mít za zlé, věděla jsem, že mě přespříliš miluje, a tak když už jeho milovaná osoba nežije, chtěl být zase s semnou. Byl tu ovšem háček, já žila - svým způsobem jsem opravdu byla živá - o tom on však neměl ani ponětí, a tak to taky mělo zůstat. Měl se smířit s tím, že už nejsem a najít si nějaké jiné děvče, které by ho milovalo. Ale on ne, byl, je a bude vždycky tvrdohlavý, stejně jako já.

V dálce jsem slyšela, že sem běží moje rodina. Začínala jsem se uklidňovat a rychle jsem zkontrolovala jeho srdce - tlouklo dost nepravidelně a téměř neslyšitelně. To znamená, že mu nezbývá víc, jak pár minut. Musím to udělat! A s touto myšlenkou jsem se nahnula nad jeho krk, lehce políbila jemně tepající tepnu a zakousla se. Jeho krev byla opravdu lahodná, ale dobře jsem se ovládala, pomalu, ale jistě a s vědomím jsem mu do těla vpouštěla svůj jed a pak se odtrhla. Nebylo to tak těžké, jak jsem očekávala. Když jsem zvedla hlavu, všichni se na mně obdivně dívali. V Carlisleových očích - očích mého otce, ve všech ohledech - jsem viděla obdiv a pýchu nade mnou. Pousmála jsem se a vzala Edwarda do náruče.

Položila jsem ho na postel v mém pokoji. Nekřičel, téměř vůbec se nehýbal, jen s sebou občas trhnul. Měla jsem pocit, že jsem musela něco pokazit. A tak jsem opustila pokoj a vydala se za otcem.

"Carlisle, co když jsem to nezvládla, co když jsem udělala něco špatně?" zeptala jsem se. On se na mě usmál a párkrát zavrtěl hlavou. Přišel ke mně a objal mě. Objetí jsem mu  s radostí opětovala, byl to pro mě dost těžký den, a tak jsem potřebovala cítit pevné objetí od někoho z mých nejbližších, cítit, že na to nejsem sama, že je tu někdo, kdo mi s radostí pomůže.

Po třech dnech konečně otevřel oči. Ale s jeho reakcí nikdo z nás nepočítal…

Edward

Cítil jsem, jako kdybych byl upalován za živa. Byla to obrovská bolest, která se mi postupně vytrácela z těla, ale naopak v jednom jediném orgánu - srdci - se shromažďovala. Nečekal jsem takový nápor a smiřoval se se svou smrtí. Konečně budeme zase spolu. Nečekal jsem ovšem, že to bude pořád na zemi.

Moje srdce udeřilo dvakrát, pak vynechalo a poté bouchlo už jen jednou a naposledy. Nečekal jsem, že budu schopný dýchat a otevřít oči. Otevřel jsem je a uviděl záření žárovky. Viděl jsem všechny její vlákna a dokonce v ní byla hluboko ukryta slabě zbarvená duha. Chtěl jsem se posadit, a tak se během setiny vteřiny stalo a pak…

Uviděl jsem před sebou sedm andělů. Věděl jsem, že musela jít do nebe a dokonce jí už přijali do rodiny. Doufal jsem, že jsou vysoce postavení, tady v nebi. Ona byla a samozřejmě je, ta nejkrásnější osoba na celém světě, v celém vesmíru. Ale jako anděl byla mnohem krásnější, myslel jsem si, že to není možné, pletl jsem se.

"Andělé," zašeptal jsem a nemohl uvěřit tomu, co jsem zaslechl. Můj hlas zněl i mě neodolatelně. Usmáli se na mě a naráz začali všichni vrtět hlavami na nesouhlas. Nemohl jsem to déle snášet, stejně už bych to nevydržel, a tak jsem se vrhnul na Bellu. Nejspíš to nečekala - jen dívka, která stála vedle ní s černými do stran rozježenými vlasy, se začala uculovat - a skončila na zemi. Společně jsme vydali dost ohlušující tón a ten nejsilnější z nich - vypadal dost hrozivě, ale něco mi říkalo, že by mi neublížil ani kdybych chtěl - se začal hurónsky smát.

"Emme, nech toho. A lásko, mohl bys ze mě prosím slézt si dost silný, drtíš mě," Okamžitě jsem se z ní zvedl, podal jsem jí svou ruku. Uchopila ji a já jí pomohl se zvednout. Pak mě políbila. Byl to úplně jiný polibek, než na které jsem byl doposud zvyklý. Byl… Nedalo se to popsat slovy a pocity, které se ve mně vyrojily, byly stejně jako polibek nepoznané. Celé to bylo dokonalé a mnohem víc než to…

Po pár týdnech jsme se museli přestěhovat a začít nový život, protože bychom vzbuzovali jen pozornost. Cullenovi mají dva nové přírůstky, ale nikdo neví jak vypadají. A tak jsme se přestěhovali na Aljašku k "příbuzným", ovšem nebyl to ten nejlepší nápad. Upírka jménem Tanya, byla dost chtivá a pořád mě otravovala. Samozřejmě já jsem miloval Bellu a o Tanyu jsem nejevil žádný zájem, ale začínalo to být dost otravné. Zvlášť, když jsem zjistil, že umím číst myšlenky, a tak jsem musel poslouchat její vnitřní boj o tom, jak mě nejlépe oslovit.

"Nemůžeme tu s Bell dál žít, nebo nás to tady zničí," řekl jsem a Bella s semnou plně souhlasila, a tak jsme se od rodiny odstěhovali, ale oni nám slíbili, že za námi brzy přijedou, a tak Esme vybrala a restaurovala náš nový domov.

Ale než jsme se s Bell odstěhovali, udělal jsem věc, kterou jsem měl v plánu už od začátku našeho seznámení…

"Miluji Tě víc, než vlastní existenci. V tomto světě to zní zvláštně, ale položil bych za Tebe život. Nač žít věčnost bez Tebe? To přece nedává žádný smysl! A proto se Tě ptám, vezmeš si mě?" A poklekl jsem před ní na koleno. V jejích očích jsem viděl tu oddanost, něhu a hlavně lásku, obrovskou a nikdy nekončící lásku, směřovanou na mou osobu. Věděl jsem, že být člověkem, plakala by, její oči by byly zalité slzami, ale byly by to slzy štěstí, nedovolil bych jí ani sám sobě, aby uronila jednu jedinou slzu z žalu nebo bolesti, kterou bych jí způsobil já.

A tak nadešel den našeho odjezdu. Těšil jsem se, že budeme konečně jen spolu a na Bell bylo to vzrušení taky vidět, ale skrývala ho lépe než já. A když jsme přijeli do našeho prozatímního hnízdečka lásky, vrhli jsme se na sebe a nehodlali to hned tak zabalit… Ale to už je jiný příběh…
 

Moje sestra? To není možné! - 5. kapitola - konec

27. července 2010 v 15:00 | Amme & RobSten13
5. kapitola


Edward

Nechtěl jsem být s Jessikou, proto jsem přešel přes silnici a šel si sednout do lesa, sice tak, aby mě ostatní viděli, ale mohli tak pochopit, že chci být sám. Asi po třech minutách naprostého lesního ticha, které mě částečně uklidnilo a pohltilo, jsem zahlédl Bellu, jak šílenou rychlostí vyběhla ze dveří školy. Usmívala se, což bylo velice zvláštní, ale byl jsem rád, že se zase usmívá. Rozhlédla se po okolí školy. Vypadalo to, že někoho hledá a když nenacházela, její úsměv se pomalu, ale jistě vytrácel. Chtěl jsem jít za ní a ten úsměv jí nějak opět vloudit na obličej nebo se alespoň zeptat, kdo je ten šťastný. Jak hloupě jsem si pomyslil, že bych to mohl být já. Pak zvedla oči a uviděla mne. Na rtech se jí opět objevil ten nádherný, šťastný a oslňující úsměv, se kterým se rozešla, až téměř běžela, ke mně.

A pak, v jednom jediném okamžiku, který jsem téměř nepostřehl a nemohl tak nijak zareagovat, se můj život změnil v náhlé hrůze v černo černou tmu. Bella, moje celoživotní láska - sestra nebo ne, teď jsem cítil, že přicházím, a to velmi rychle, o jedinou dívku na celém světě, o kterou opravdu stojím - ležela na opuštěné silnici, ve vlastní kaluži krve. Ten, co řídil auto ujel a já si ani nevšiml spz-ky, kterou měl na autě. Rozeběhl jsem se za Bellou. Byla celá od krve a mě se dělalo špatně, ale kvůli ní to musím vydržet. Slyšel jsem řev ze školního pozemku a následně se okolo nás udělal hlouček studentů. Angela už volala sanitku, takže teď už nezbývalo nic jiného, než ji udržet při vědomí. Zkontroloval jsem, jestli může dýchat a jestli vidí. Vypadala hrozně, měla rozbitou lebku, určitě několikrát zlomenou pravou i levou ruku a její nohy byly divně zkřivené. Dýchala dost nepravidelně a mělce.Podívala se na mne, oči zalité krví, ale na rtech měla jemný, sotva viditelný, náznak úsměvu.

"Ed… E… Edwa…" zkusila říct mé jméno a já na ni jen zakroutil hlavou, ať se nenamáhá.

"Ede, ona l… lha…la!" zkrátila mé jméno a pak řekla, že někdo lhal. Nepochopil jsem, o čem nebo o kom to mluví, tak jsem to nechal plavat. Z dálky jsem zaslechl zvuk sirény, jsou blízko.

"Bello, bude to dobrý, budeš v pořádku," utěšoval jsem ji a sebe vlastně taky.

"Ne, ne… nebude. Um…ummmírám." Při posledním slově se zadrhla a začala se silně a neovladatelně třást. Nevěděl jsem, co to znamená a jestli něco nepotřebuje. Ale trošičku jsem se uklidnil, když ji záchranáři dostali na nosítka a nakládali do sanitky. Nabídli mi, že můžu jet s nimi. Neváhal jsem a nastoupil.

Belle se při jízdě přitížilo a i přes obrovskou rychlost, cesta do nemocnice nebude trvat míň, jak 20 minut a toho jsem se nejvíc obával. Co budou dělat, když přestane dýchat, nebo jí zakolísá srdce, nebo… já nevím, byla spousta věcí, které se za tu dobu mohly pokazit. Seděl jsem v zadní části auta a pozoroval ji i záchranáře, jak okolo ní běhají a křičí jeden přes druhého, co mají dělat, a že je to dost zlé. Přistihl jsem se, jak se začínám smiřovat s tím, že ji teď vidím, téměř živou, naposledy. Ne, musím věřit! Věřit, že bude v pořádku, že se uzdraví, že se nic nestane, že to bude jako dřív, že má obrovskou šanci na přežití, i když jsem věděl, že šance, kterou by potřebovala, by musela obsahovat i pořádné kouzlo a v tuhle chvíli ani v těch dalších, to na žádnou šanci ani kouzlo nevypadalo. Na tom malém křesílku jsem si přitáhl nohy k tělu a objal je pažemi. Byl jsem naprosto ovládán instinkty a ty mi radily, abych se začal smiřovat s její ztrátou, aby mě to pak tolik nebolelo. Ale tohle jsem si nechtěl připustit, tohle prostě není moje poslední chvíle s ní.

"Chci s ním mlu… vit," řekla sotva slyšitelným šepotem, zatímco ji záchranáři ošetřovali a prohlásili, že je to trošku lepší.

"Máš pět minut," řekl mi muž. Kývl jsem na souhlas a přemístil se k Bell. Podívala se na mne, ale teď její pohled nebyl tak děsivý jako ten na silnici. Maličko jsem se pousmál, abych zlepšil její náladu, a i když musela mít šílené bolesti vrátila mi ho.

"Musíš vě… dět, že nejsem… nejsem tvo… je ses… sestra!" a svou ručku obrátila dlaní nahoru.

"Cože?" zeptal jsem se a nevěděl, proč o tom mluví teď, když je zrovna ta nejnesprávnější chvíle vůbec. V jejích očích se odrážela obrovská bezedná láska a já jí vyhověl stejnou mincí. Poznala to a znovu se lehce usmála.

"Milu…," řekla a její oči ztratily všechnu lásku, barvu a tu jiskru, kterou jsem tam dříve vídal, a pak… pak je zavřela a víc nikdy neotevřela. Stačilo pár vteřin, pár vteřin a byla by připojena na přístrojích, které by stihly její srdce oživit. Pomohl by jí ten nejskvělejší doktor, doktor Cullen. Ale ne, nestihla to, ne, my to nestihli, nestihli jsme jí navrátit život, stejně jako mně ho nikdo nevrátí, i když tu stojím, jsem už dávno mrtvý. Teď už to nejsem já!

Nikdo

U velké černé nádoby, zvané rakev, stojí jen její nejbližší. Rodina a její celoživotní láska - jak se říká: "Láska až za hrob" - oblečeni v černý šatech, poslouchají proslov kněze. Všichni pláčí, protože jejich dcera a láska zemřela. Nikdy se už nevrátí, nikdy neuvidí denní světlo, neuvidí měsíční svit, svou lásku, která dokázala na jejím obličeji vykouzlit nádherný, zamilovaný úsměv a ruměnec, za který se často styděla. Ale to už je všechno minulost.

Když pomalu zasouvali dívku ležící v rakvi do země, chlapec jménem Edward cítil strašlivou bolest. Neměl ho kdo podržet, jeho rodina tu nebyla. On nikdy rodinu neměl. Lhal své lásce o tom, že jeli na dalekou službu a že je jedináček, ale problém byl v tom, že on žil v dětském domově. A protože už mu bylo téměř osmnáct let, mohl bydlet sám, proto tu dnes stojí, teď už vlastně klečí. Nesnesl nápor bolesti a klesl k zemi za svou láskou. Právě proto, že neměl rodiče, věřil tomu, že jsou sourozenci, mnohem rychleji. Netušil, že je to past na něj a na ni. Netušil, že by tohle zavinila Jessika, věřil, že na něco takového byla hloupá.

Za klečícím chlapcem přišla dívka se jménem Angela. Milá a laskavá dívka, která jako jediná přišla na pohřeb své nejlepší kamarádky. Dotkla se chlapcova ramene a klekla si vedle něho. Teď věděla, že je všechno krásné pryč. Objala Edwarda s tichým "Je mi to líto!" a on se nechal utěšovat od přítelkyně jeho mrtvé lásky. Ani jí nestihl vylíčit jeho představu o jejich budoucnosti. A tímto dnem skončil pro chlapce život, sice ne doslova, ale bylo to očividné.

***

Nemohl bez ní žít. Bez ní neměl jeho život žádný smysl. Všechno kolem něho bylo černé a zbytečné, do školy nechodil, a byl pořád jen zavřený v hotelovém pokoji. Ale každým dnem byla jeho bolest větší, už ji nemohl dál snášet, a tak teď stojí na vysokém útesu a myslí na ni. Už jdu za tebou… Byla jeho poslední myšlenka a poté, co se prudce odrazil, prořízl hladinu oceánu.
Nedaleko chlapcova skoku, na obrovské louce plné jelenů, stála rodina Cullenových, pomáhající nedávno proměněné dívce s lovem zvířat…

25.7 - 1.8 - HIATUS

24. července 2010 v 23:25 | Amme & RobSten13 |  Amme
Amme
Takže lidičky s RobSten13 jedem na tejden za babí mejte se tu hezky a nezlobte ;) RobSten13 asi prednastavi nejaky povídky tak se máte na co tesit ;) zatim
 


Moje sestra? To není možné! - 4. kapitola

24. července 2010 v 19:19 | Amme & RobSten13
4. kapitola


Bella

Ve škole ještě skoro nikdo nebyl, a tak jsem měla čas přemýšlet, jak nejlépe dosáhnout cíle. Seděla jsem na lavičce a nevnímala okolí, jen spřádala plán. Jakmile zazvonilo, vyskočila jsem a setkala se s utrápeným pohledem Edwarda, jak vedle něho stojí Jessica a nenápadně se ho dotýká tak, aby to vypadalo, že ho uklidňuje a utěšuje. Rychle jsem pohledem uhnula a věnovala se cestě na první hodinu. Zase biologie, dřív to byl můj oblíbený předmět, teď ho nesnáším. Její vyučovací prostředky mi zničily život. S hlasitým povzdechem jsem vešla do třídy a všechny pohledy byly zaměřeny na mojí osobu.Koukla jsem se do třídy a…

"Co je na mě tak zajímavého?" zakřičela jsem na ně v otázce. Pomalu jsem prošla kolem lavic a u Angely jsem mírně zvedla hlavu. Když viděla, že jsem se na ni podívala, okamžitě se zvedla a šla mne obejmout. Její jemné a hubené ručky objaly můj pas a já jí objetí opětovala. Tohle jsem potřebovala, cítit, že někomu na mě záleží. A vědět, že ten někdo, je to nejmilejší a nejskvělejší děvče na škole. Ang, moje jediná pravá kamarádka. Pousmála jsem se na ni a ona mi to vrátila. Protože se ve Forks nic neutají, a navíc máme ve třídě onu Jessiku, už o tom ví celé městečko.

"Nechceš si sednout s se mnou?" zeptala se.

"Třeba ti to trochu pomůže," dodala a už mě táhla ke své lavici

"Děkuji." Sedajíc si do lavice.

Chvíli poté, co jsem dosedla, dveřmi prošel Edward a držel Jess za ruku. Tedy bylo vidět, že on z toho radost nemá, znala jsem ho dost dobře, abych poznala, jak se doopravdy cítí. A navíc mi to potvrdil jeho pohled hledající ten můj, a když viděl, že nesedím na mém obvyklém místě, ale s Ang, rychle se rozhlédl po třídě, a když našel nějakého kluka, který se pomalu loudal ke své lavici, zeptal se ho, jestli si nechce sednout s ním.

Když jsem po hodině procházela školním parčíkem. Myslila jsem, že omdlím. Tak takhle to tedy je.

"Samozřejmě, že to není pravda. Jak by mohla, vždyť se podívej na ty jasné rozdíly on a ona. Bratr a sestra? Tss… nikdy, i kdyby sebe víc chtěli, nikdy a nikde by jim to nemohlo projít. Bratr a sestra. Ha ha. Udělala jsem to fikaně. Zeptala jsem se učitele, jestli mi pučí klíč od učebny, že jsem si tam něco zapomněla. Pučil mi ho, a tak jsem se snadno dostala k nedodělaným výsledkům. V počítači jsem je trochu poupravila a bylo to. Skvělý plán, nemyslíte?" dovyprávěla svůj čin a já se zastavila na místě. Nemohly mě vidět, šla jsem akorát vedle keře dělícího část parku.

"A kde jsou ty pravý výsledky?" zeptala se Tess. Poznala jsem ji celkem snadno, měla hodně vysoký a pisklavý hlas.

"No schovala jsem je ve třídě za závěs. To mi připomíná, že je budu muset nějak dostat a zlikvidovat. Vzala bych je už před tím, ale musela jsem jít odevzdat klíč do kabinetu, a tak by mohl mít učitel podezření," odpověděla jí a já už byla na cestě zpátky pro pravé výsledky.

Jakmile jsem se dostala do třídy, podívala jsem se za zmiňovaný závěs a opravdu, byly tady, mezi vyřazenými papíry, tak jak jsem předpokládala. Zkontrolovala jsem je a ihned se mi ulevilo. Až tohle uvidí Edward, bude skákat radostí, stejně jako bych skákala já. Ale chtěla jsem, aby to už věděl, a tak jsem si chvilku pro sebe nedopřála, a možná to, byla ta osudová chyba. Když to vypadá, že je všechno zase tak, jak má být. Musí se něco pokazit. Nic není jednoduché. Nikdy žádná radost netrvá dlouho, a tak když jsem zjistila pravdu se má stát tohle?

avatary // Kristen Stewart n.3

23. července 2010 v 21:49 | Amme & RobSten13 |  Avatars

by RobSten13

Kam dál